Očima Pána šelem I. - Jednorožčí ulice

z knihy Magie mrtvých.

aneb Jak se Curran poprvé potkal s Kate.

V noci na Jednorožčí ulici...

Nacházel jsem se ve špatný čas na ještě horším místě. Tady se může stát cokoliv, ale nikdy nejde o nic dobrého.

Jednorožčí ulice nepatřila nikomu, protože žádná z nadpřirozených frakcí Atlanty by nad ní nedokázala udržet kontrolu. Obývala ji stvoření, která dříve bývala lidmi, i monstra, jež měla k člověku hodně daleko. Ukrývala se v tmavých rozvalinách, požírala se navzájem a návštěvy zvenčí tady nebyly vítané. Takže všichni uznali Jednorožčí ulici za neutrální oblast. Zemi nikoho, kam jste vstupovali na vlastní nebezpečí. Zbabělci se potulovali jen po okraji a hlupáci umírali nedaleko za ním. Měl jsem se tady s někým setkat... a jestli se jí podaří dostat až sem, budu mít jistotu, že není ani jedno.

Opřel jsem se o stěnu opuštěné budovy, chladný kámen mě zastudil do zad. Skrze rozpadající se střechu dovnitř pronikalo měsíční světlo a osvětlovalo díru ve zdi. Tou bude muset projít. Noční stíny mě ukryjí, takže budu mít spoustu času, abych si ji prohlédl.

Ulicí prostupoval klid. Noc nebývá nikdy úplně tichá, ale momentálně se příšery rozhodly chovat slušně. Nevěděly proč tu jsem, ale všechny očividně uznaly, že nechtějí přitáhnout mou pozornost.

Všechny informace o té žoldačce jsem měl od Jima, šéfa bezpečnosti mé Smečky. Pracoval s ní v Cechu. To mě zarazilo. Jim byl kočkovitá šelma, raději lovil sám na vlastní pěst a jen velmi vzácně dovolil někomu mimo Smečku, aby mu hlídal záda. Říkal, že na člověka je rychlá a umí to s mečem. Taky se zmínil, že moc žvaní a bojuje i ve chvíli, kdy by se měla dát na útěk. Nic z toho mě zrovna nenadchlo. Žoldáci byli ta nejhorší spodina. Postrádali čest, oddanost i charakter. Nic pro ně nebylo svaté. Neměl jsem ve zvyku osobně se setkávat s podobnými pochybnými existencemi... grázly, kteří si hráli na velké drsňáky. Na to jsem měl lidi.

Tentokrát jsem ale byl ochotný učinit výjimku, jelikož se za ni Jim zaručil. Viděl ji dostat se ze situací, které by neměla přežít. Nevěřil, že vyložila všechny karty na stůl. Pravděpodobně skrývala, že ovládá silnou magii, takže se za ní nejspíš potáhnou potíže. Nevadilo mi to, pokud svou moc použije ke prospěchu věci. Něco lovilo mé lidi, svobodné šelmy Atlanty. Měli jsme ty nejlepší stopaře ve městě, ale vraha se nám polapit ještě nepodařilo.

Obvykle jsme vlastní problémy řešili sami, nechávali si je pro sebe. Lidé nás považovali za zrůdy, neměl jsem chuť ještě přilévat olej do ohně. Ale těch vražd už bylo příliš. Za oběť padlo i pár upírů, žádná velká škoda, a do všeho se vložil Řád rytířů milosrdné pomoci. Z celé té jejich organizace fanatiků jsem věřil jen jedinému člověku. Rytíři Mystikovi Řádu, který případ vyšetřoval, a pravděpodobně zemřel přičiněním té samé stvůry. Nemám lidi zrovna v lásce a nejsem nadšený, když s nimi musím jednat, ale Greg Feldman zemřel, když se nám snažil pomoct, a to už něco znamenalo. Nějakou neuvěřitelnou shodou náhod byla tahle žoldačka jeho chráněnkou a zdědila po něm případ a dočasně i jeho místo v Řádu.

Najdu to stvoření, která vraždí mé lidi. Okusím jeho krev a budu stát nad jeho tělem a dívat se, jak mu v očích vyhasíná život. Na tom se nic nemění. Ale s pomocí Řádu ho zvládnu najít rychleji. A jestli Gregova chráněnka touží po pomstě, tím líp. Znamená to, že bude ochotná riskovat, aby mi pomohla tu stvůru odpravit.

Noční vánek ke mně přinesl směsici vůní.

Kůže... staré boty.

Trochy potu... čistý pach a nezaměnitelně ženský.
Směsi rozmarýnu, heřmánku a levandule... Šampón, jehož bylinková vůně jako by na tohle vlhké, zatuchlé místo ani nepatřila. Hezky. 

Slabý závan hřebíčkového oleje, kterým se udržují čepele.

Šla správným směrem a už byla blízko.

Pohybovala se tiše, na člověka téměř neslyšně. Zajímavé. Co je zač?

Konečně jsem zaslechl slabé zašoupání podrážky o zem. Jen pojď blíž, myško, už jsi skoro na místě.

Noční stíny mě znovu pohltily. Do budovy existoval jen jediný vstup, bude muset projít dovnitř přímo naproti místu, kde stojím. Uvidím ji dřív než ona mě, pokud se jí tedy rozhodnu vůbec ukázat. Jestli bude vypadat stejně dobře jako voní, možná bych jí tu poctu udělit mohl.

Další lehké zaškrábání, jak jí bota sjela po kameni. Naklonil jsem se dopředu, abych měl lepší výhled.

Měsíční svit pronikal dovnitř dírami ve stropě, do jeho záplavy vkročila nejdřív jen jednou nohou, a až pak ji následovalo tělo. Prošla dírou bokem, pomalu a opatrně, s mečem v ruce. Se zbraní se zvláštní světlou čepelí. Svírala tu šavličku, jako by věděla, co dělá, ale měla pomýlené představy o svém bezpečí. Bylo bláhové věřit, že se s ní dokáže ubránit. Pod kůží mě zalechtaly špičky drápů, jak se jim zachtělo vyrazit ven. Možná má v rukou ostrou zbraň, ale takových já mám deset.

Přejela místo pozorným pohledem, na okamžik se zastavila a naslouchala, aby se v příští chvíli vydala téměř tanečním krokem kupředu, lehounce a nenápadně. Schovala se v nejbližším stínu dřív, než jsem stačil zahlédnout její tvář. Průvan ke mně zanesl další závan jejího pachu. Zastavila se. Věděl jsem, že se snaží očima proniknout skrze tmu v marné snaze mě najít. Líbilo se mi, jak se pohybovala. Vyváženě a lehce, nebyla ztuhlá, ani příliš nebalancovala na špičkách. Měla hezké tělo. Myšičko myš, pojď ke mně blíž... nemáš se čeho bát.

Udělala krok dopředu, takže jsem měl možnost spatřit její profil. Exotické, výrazné rysy. Nebyla vyloženě hezká, ale líbila se mi.

Přejel jsem prsty po podlaze, zaškrábal nehty o zem.

Otočila se na patě a nastavila tím směrem meč. Opravdu byla rychlá. Otočila hlavu mým směrem a tmavé oči se zadívaly přímo na mě. Nebyl v nich strach, ale výzva. Takže nakonec to není myška, ale něco víc. Tohle bude zajímavé. Asi ji nechám ještě chvíli tančit v prachu, bavilo mě na ni koukat.

Přidřepla si a natáhla ruku před sebe. Co má sakra za lubem? „Načičiči.“

Dobrý bože, je mentálně zaostalá. Já toho Jima zabiju.

Zamrkala a pak na mě upřela zrak. Postřehla, jak mi zasvítily oči.

Poddal jsem se proměně a v temnotě na sebe vzal svou pravou podobu. Jestli chceš čičičku, holčičko, předvedu ti jednu na kterou do smrti nezapomeneš.

Vkročil jsem do světla. Ztuhla.

Přesně tak, žádné prudké pohyby. 

Pomalu jsem se vydal k ní a neuspěchaně ji obešel, aby měla čas to všechno pořádně vstřebat.

Tak co, jak se ti ta kočička líbí teď, hm?

Cítil jsem v jejím pachu překvapení a strach. Naše pohledy se setkaly. Oči se jí rozšířily a pak si kecla na zadek. 

Heh. Lehká úklona by mi úplně stačila.

Stáhl jsem se do stínů v rohu. Nebyl jsem si jistý, jak by snesla smějícího se lva, a nechtěl jsem, aby mi tam omdlela. Proměnil jsem se zpátky do lidské formy a nasoukal se do tepláků a trička. Kdykoliv jindy bych se možná neobtěžoval a přišel k ní nahý, ale teď šlo o pracovní schůzku. A bude lepší, když to tak zůstane.

Dal jsem jí pár vteřin na vzpamatování. Oprašovala si kalhoty. 

„Načičiči?“

Maličko nadskočila. Chytrá holka. Většina kožoměnců se takhle rychle z podoby do podoby proměňovat nemůže. Nejsem většina kožoměnců. Já jsem Pán šelem.

„Jo,“ odtušila slabě. „Přistihl jste mě nepřipravenou. Příště přinesu smetanu a hračky z kočičí šanty.“

Hračky nebudou nutné. „Jestli nějaké příště bude.“

Vykročil jsem ze tmy a ona se ke mně otočila. Když zjistila, že nejsem nahý, zdálo se, že se jí ulevilo. Většina žen měla opačnou reakci. Její smůla.

Počastoval jsem ji svým tvrdým pohledem. Nesklopila oči, ani se nepřikrčila, pohled mi opětovala. Bod pro ni. Na ženu byla vysoká, možná jen o pět, deset centimetrů menší než já. Mladá, mohlo jí být tak dvacet, pětadvacet nanejvýš. Postavu měla pevnou a ohebnou, jako atletka nebo někdo věnující se pravidelně bojovému umění.

„Jaký druh ženy vítá Pána šelem slovy ‚načičiči‘?“ 

„Výjimečný.“ 

Ani teď neuhnula pohledem. Možná nebyla tak vtipná, jak si sama myslela, ale odvaha jí rozhodně nechyběla. Fajn. S někým takovým bych spolupracovat mohl.

Vykročil jsem k ní. „Jsem Pánem svobodných šelem.“

zdroj: Ilona Andrews - Magic Bites: Special Edition
obrázek: z čínské verze přebalu knihy