čtvrtek 24. srpna 2017

Magie spojuje: úvod

Počítadlo na Facebooku se přehouplo přes sto palečků, a tak jsem si řekla, že by nebylo na škodu to nějak oslavit. A bude to oslava ve velkém stylu. Přináším Vám úryvek z první kapitoly. Doufám, že si ho náležitě užijete. :) 

Co se Kate Danielsové týká, Gordonovci představili novou obálku i anotaci... ale nakonec jsem se rozhodla, že anotaci překládat nebudu, vzhledem k nejnovějším zprávám. Ilona na svých stránkách s těžkým srdcem oznámila, že rukopis, na kterém s manželem několik posledních týdnů pracovali, budou muset celý zahodit, protože zjistili, že se kniha ubírá směrem, kterým nechtějí. Takže začali psát od začátku znovu. Teď je ovšem otázka, zda knihu stihnou dopsat včas (aby ji mohli vydat v květnu 2018), nebo bude její vydání o něco odsunuto. O případných novinkách Vás budu informovat.

Teď se alespoň můžete pokochat novou obálkou. Jak se Vám líbí?





Lebka na mě zírala prázdnými očními důlky. Čelo měla pokryté podivnými runami, které někdo vyřezal do nažloutlé kosti a vyplnil je černým inkoustem. Ze silné dolní čelisti trčela řada kuželovitých tesáků, dlouhých a ostrých, připomínajících krokodýlí zuby. Lebka samotná stála na vršku staré cedule Stop. Někdo přemaloval osmiúhelníkovou ceduli na bílo a obrovskými, rozeklanými písmeny dopsal ZÁKAZ VSTUPU. Dolní okraj hyzdil rudohnědý stříkanec, podezřele připomínající zaschlou krev. Naklonila jsem se blíž. Jop, krev. A taky nějaké vlasy. Lidské vlasy.

Curran se na ceduli zamračil. „Myslíš si, že se nám tím snaží něco říct?“

„No, nevím. Naznačuje to dost jemně.“

Zadívala jsem se za ceduli. Asi sto metrů za ní nás očekával obrovský, dvoupatrový dům. Vybudovaný jasně po Změně, z masivního dřeva a hnědého pískovce, položeného ručně. Obojí totiž zaručovalo, že stavba přežije vlny magie. Namísto toho, aby šlo o jednoduchou čtvercovou nebo obdélníkovou krabici, sloh tak typický pro většinu budov vzniklých po Změně, tento dům oplýval všemi vymoženostmi prérijních domů před příchodem magie: řadou velkých oken, rozmáchlými horizontálními liniemi, a prostorným půdorysem. Až na to, že domy v podobném stylu obvykle kryly dlouhé, rovné střechy s téměř žádnými ozdobami, zatímco tohle místo se pyšnilo sedlovou střechu s pracně vyřezávanými štíty, nádherným okřídlím a ozdobnými dřevěnými okny.

„To vypadá jako by někdo vzal ruský srub a dům moderní před Změnou, strčil je do mixéru, a výsledek vysypal támhle.“

Curran se zamračil. „Je to jeho... Jak se tomu říká? Terem.“

„V teremech žily ruské princezny.“

„Přesně tak.“

Mezi námi a domem se rozkládalo pole černé zeminy. Půda vypadala měkká a nadýchaná jako hlína do květináčů nebo čerstvě zorané pole. Přes pole se až ke předním dveřím klikatila stezka z vratkých starých prken, napolo shnilých a rozpadajících se. Z té hlíny jsem neměla dobrý pocit.

Pokusili jsme se dům obejít a narazili jsme na přírodní plot, posázený trny, tvořený divokými růžovými keři, ostružiním a stromy. Plot byl čtyři metry vysoký, a když se Curran pokusil vyskočit dost vysoko, aby přes něj viděl, zevnitř jako lasa vyrazily trnité šlahouny a hrdinsky se ho snažily vtáhnout dovnitř. Když jsem mu pak pomohla vybrat jehly zapíchané do rukou, rozhodli jsme se, že čelní útok bude ta lepší možnost.

„Na hlíně nevidím stopy zvířat,“ zamyslela jsem se nahlas.

„Nejsou tam ani zvířecí pachy,“ dodal Curran. „V lesích kolem nás jsou pachové stopy všude možně, ale tady nic.“

„Proto má obrovská okna bez mříží. Poblíž domu se nic nedostane.“

„Buď to, nebo mu je to jedno. Proč sakra nezvedá telefon?“

Kdo zná pohnutky kněze Boha všeho zla a temnoty?

Zdvihla jsem menší kámen, pohodila ho na zem, a obrnila se. Nic. Z půdy nevystřelily žádné zubaté čelisti, ani magický oheň, neozval se výbuch, jež by otřásl zemí. Kámen tam prostě zůstal ležet.

Mohli bychom se vrátit později, až vlna magie opadne. To by bylo to nejrozumnější. Ale jeli jsme sem dobrých šestnáct kilometrů v mizerném provozu, v úmorném vedru georgijského léta, a pak šli lesem další skoro dva kilometry, jen abychom se dostali sem, a náš termín se rychle blížil. Do toho domu se dostanu, tak nebo tak.

Položila jsem nohu na první prkno. Trochu se prohnulo pod mojí vahou, ale vydrželo. Krok. A další. Prkna pořád držela.

Po špičkách jsem se plížila vpřed a Curran přímo za mnou. Myslet si nenápadné myšlenky.

Tmavá zemina se zachvěla.

Další dva kroky.

Po pravé straně od nás se na hlíně vytvořila boule, půda se přesouvala jako vlny nějakého moře, černého jako uhel.

Ajaj.

„Napravo,“ zamumlala jsem.

„Vidím to.“

Hromádku probodly dlouhé, hadovité kostěné hřbety, a klouzaly skrz hlínu k nám, připomínaly hřbetní ploutev mořského hada, elegantně plujícího pod povrchem prachového oceánu, černého jako noc.

Rozběhli jsme se ze všech sil ke dveřím.

Koutkem oka jsem postřehla, jak se po naší levé straně do vzduchu vznesl oblak volné zeminy. Z díry vyskočil černý štír o velikosti poníka a hrabal se za námi.

Jestli Romanovi zabijeme jeho mazlíčka štíra, do konce života to budeme mít na talíři.

Vyběhla jsem na verandu a zabušila na dveře. „Romane!“

Kostěné hřbety prudce vyrazily ze země. Myslela jsem si, že šlo o hřbetní ploutve, ale vyklubaly se z nich svazky chapadel, každé se skládalo z kostěných dílů, držících pohromadě díky zbytkům chrupavky a vyschlé, šlachovité tkáni. Chapadla udeřila, popadla Currana. Ten se zapřel o dvě sousedící kosti a napnul svaly, odtáhl je od sebe. Kosti zapraskaly, pojivová tkáň se roztrhla, a levé chapadlo začalo bít kolem sebe, jedna jeho půlka se zmítala na zemi.

„Romane!“ Do hajzlu a do prdele.

Kostěné chapadlo mě popadlo, zdvihlo mě vzhůru a zatáhlo o kus nazpět, zůstala jsem viset metr osmdesát nad zemí. Štír se hnal vpřed, bodec připravený k zabití.

Dveře se rozlétly, a za nimi stál Roman. Byl oblečený do trička a kostkovaných pyžamových kalhot, dlouhé tmavé vlasy, které měl vyholené po stranách, takže obvykle připomínaly koňskou hřívu, mu trčely na levé straně hlavy. Vypadal, že se zrovna probudil.

„Co to má znamenat?“

Všechno se zastavilo.

Roman na mě zamžoural. „Co tady děláte, lidi?“

„Museli jsme sem přijít, protože nezvedáš svůj zatracený telefon.“ Curran to řekl tónem, jehož ledový nádech naznačoval, že jeho trpělivost je u konce.

„Nezvedal jsem ho, protože jsem ho vypojil.“

Roman mávl rukou. Štír se stáhl pryč. Chapadla mě něžně položila na zem a pak se odplazila zpátky pod zem.

„Kdybyste byli příbuzní s mou rodinou, vypojili byste si ho taky. Rodiče se zase hádají a chtějí po mně, abych si vybral stranu. Řekl jsem jim, že si se mnou můžou promluvit, až se začnou chovat jako zodpovědní dospělí.“

To sotva. Jeho otec Grigorij byl hlavním černým volhem ve městě. Romanova matka, Evdokie, zase tvořila třetinu Věštírny čarodějek. Když se hádali, nešlo jen o jejich výbušné povahy, vybuchovaly i věci kolem. Doslova.

„Doteď se mi podařilo oběma vyhýbat, takže si užívám ten klid a ticho. Pojďte dál.“

Otevřel nám dveře. Prošla jsem kolem něj do obrovského obýváku. Podlahy ze zlatavě světlého dřeva, obrovský krb, deset metrů vysoké stropy a měkký nábytek. Stěnu na opačném konci lemovaly poličky na knihy, nacpané až po okraj. Vypadalo to tam dokonale útulně.

Curran vešel dovnitř za mnou a chvíli vstřebával obývák. Zdvihl huňaté obočí.

„Co je?“ zeptal se Roman.

„Žádný oltář?“ zeptal se Curran. „Ani zakrvácené nože a vyděšené panny?“

„Žádná obětní jáma, lemovaná lebkami?“ Přidala jsem se.

„Ha. Ha.“ Roman protočil oči. „Tenhle jsem ještě neslyšel. A panny držím v řetězech dole ve sklepě. Dáte si kávu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ano,“ řekl Curran.

„Černou?“

„Ne, nalej do ní smetanu.“

„Dobrý člověk. Jen dva druhy lidí pijí černou kávu: policajti a sérioví vrazi. Šup, šup, posaďte se.“

Usadila jsem se na gauči a skoro se do něj zabořila. Až budu chtít vstát, budu potřebovat pomoc. Curran uvelebil vedle mne.

„Tohle je fajn,“ poznamenal.

Jen jsem zamručela.

„Měli bychom si jeden pořídit do obýváku.“

„Zakrváceli bychom ho.“

Curran pokrčil rameny. „No a?“

Roman se objevil se dvěma hrnky, v jednom byla tekutina černá jako noc a v druhém kafe do poloviny dolil smetanou. Podal světlejší hrnek Curranovi.

„Vidím, že ty piješ černou,“ pověděla jsem mu.

Pokrčil rameny a posadil se na gauč. „Eh... Patří to k mé práci. Tak, co pro vás můžu udělat?“

„Chceme se vzít,“ pověděla jsem.

„Já vím. Gratuluju. Během noci Ivana Kupaly. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale je to rozhodně odvážné.“

Noc Ivana Kupaly byla časem divoké magie, alespoň podle slovanského folklóru. Starověcí Rusové věřili, že ten den se hranice mezi světy smazávají. V našem případě to znamenalo velmi silnou vlnu magie. Během noci Ivana Kupaly se stávaly podivné věci. Kdybych měla na výběr, zvolila bych jiné datum, ale vybral ho Curran. Pro něj to byl poslední den vlkodlačího léta, svátek kožoměnců a dokonalý den pro naši svatbu. Pověděla jsem mu, že si ho vezmu, a pokud se chce nechat oddat na noci Ivana Kupaly, tak se tehdy taky vezmeme. Když jsem odložila datum aspoň tucetkrát, bylo to to nejmenší.

„Takže jste přišli, abyste mě pozvali?“ zeptal se Roman.

„Ano,“ řekl Curran. „Byly bychom rádi, kdybys nás oddal.“

„Co prosím?“

„Chtěli bychom, aby ses stal naším knězem,“ vysvětlila jsem.

Roman vyvalil oči. Ukázal na sebe. „Já?“

„Ano,“ řekl Curran.

„A mám vás oddat?“

„Ano.“

„Víte, co dělám, že?“

„Ano,“ dodala jsem. „Jsi knězem Černoboga.“

„Černobog“ opravdu doslova znamenal Černého boha, jinak známého pod dalšími prima jmény jako Černý had, Pán temnoty, Bůh mrazivého chladu, destrukce, zla a smrti. Někteří prastaří Slované rozdělovali panteon svých bohů na protikladné síly světla a temnoty. Tyto síly existovaly v rovnováze, a podle tohoto přesvědčení představoval Černobog nutné zlo. Někdo mu musel dělat kněze a ta práce nakonec zbyla na Romana. Podle něj šlo o rodinný podnik.

Roman se naklonil dopředu, upřel na nás pronikavý pohled. „Jste si tím jistí?“

„Ano,“ zopakoval Curran.

„Nezměníte názor?“

Proč měl najednou dvacet otázek? „Jdeš do toho nebo ne?“

„Samozřejmě, že jdu.“ Roman vyskočil z gauče. „Ha! Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli je mám oddat. Vždycky jdou za Nikolajem, mým bratrancem... Nejstarším synem Vasilije.“

Roman měl širokou rodinu, ale jeho strýce Vasilije jsem si pamatovala. Vasilij byl knězem Běloboga, Černobogova bratra a jeho naprostého opaku. Byl taky velmi pyšný na své děti, zvláště na Nikolaje, a vychloubal se jím, kdykoliv k tomu dostal možnost.

Roman se skrčil za gaučem a vynořil se odtamtud s telefonem.

„Když vám nějaké nadpřirozené svinstvo unáší děti, zavoláte Romana, aby se mohl brodit krví a kanály, a zachránil je, ale když jde o něco hezkého jako svatba nebo křtiny, to ne, přece do toho nemůžeme zapojit černobogova volha. To přináší smůlu. Radši Nikolaje. Až zjistí, koho budu oddávat, raní ho mrtvice. Vybuchne mu hlava. Dobře, že je doktor, aspoň se může sám ošetřit.“

Zastrčil telefon do zdířky, a ten okamžitě zazvonil.

Roman ho zpražil pohledem jako by šlo o zmiji.

Telefon zazvonil znovu.

Roman ho vypojil. „Tak.“

„Nemůže to být tak hrozné,“ pověděla jsem mu.

„Ale ano, je.“ Roman přikývl. „Táta odmítl pomoci mé druhé sestře při koupi domu, protože se mu nelíbí její přítel. Máma mu zavolala a šlo to špatně. Proklela ho. Pokaždé, když močí, proud se obrátí nahoru a dozadu.“

Ach... aha.

Curran se zašklebil.

„Máte hlad? Chcete něco sníst?“ Roman zavlnil obočím. „Mám uzený brisket.“

Můj snoubenec se naklonil dopředu s náhlým zájmem. „Vyzrálý suchem nebo mokrý?“

„Mokrý. Za koho mě máš, za barbara?“

Technicky vzato, podle starých Řeků barbar byl.

„Nemůžeme,“ připomněla jsem mu. „Musíme jít. Dnes večer se sejde Konkláve.“

„Nevěděl jsem, že tam ještě pořád chodíte,“ poznamenal Roman.

„Ghastek ji prozradil,“ vysvětlil Curran.

Konkláve začala jako setkání Lidu a Smečky každý měsíc. Šlo o dvě největší frakce nadpřirozených bytostí ve městě, takže mezi nimi často vznikaly konflikty, a v nějaké chvíli by rozhodnuto, že bude lepší řešit malé problémy vzájemnou debatou, a že to bude vhodnější než se ocitat na okraji krveprolití každých pět minut. Během let se Konkláve proměnila v setkání, kde mocní hráči Atlanty řešili důležité záležitosti. Spoustu z nich jsme navštívili, když byl Curran ještě Pánem šelem, ale jakmile se své pozice vzdal, myslela jsem si, že je naše trápení u konce. No, ne tak rychle.

„V březnu začaly týmy Rolandových lidí obtěžovat povozníky,“ vysvětlila jsem.

„Ve městě?“ Roman zdvihl obočí.

„Ne.“ Nárokovala jsem si Atlantu, abych ji zachránila před svým otcem, a přijala za ni zodpovědnost. S otcem jsme existovali ve stavu nestálého míru, a doteď ho nijak otevřeně nenarušil. „Dělali to osm, deset kilometrů za hranicemi území, které jsem si nárokovala. Povozníci řídili své tažené nákladní vozy, nebo náklaďáky, a najednou jim cestu zablokovala dvacítka ozbrojenců, kteří se jich ptali, kam jedou a proč. To znervóznilo odbory, takže představitel povozníků přišel na Konkláve a zeptal se, co s tím kdokoliv ze zúčastněných udělá.“

„Proč se neobrátit na Řád?“ zeptal se Roman. „Tohle přece řešívají oni.“

„Řád a odbory se nedokázaly shodnout,“ pověděl mu Curran.

Řád rytířů milosrdné pomoci nabízel pomoc, ale za určitých podmínek, z nichž jedna byla, že jakmile vezmou zakázku, dokončí ji podle svých podmínek, a jejich klientům se ne vždy líbil výsledek.

„Takže se představitel povozníků zeptal Lidu úplně napřímo, aby jejich lidé přestali obtěžovat jejich konvoje,“ pokračoval Curran, „načež mu Ghastek pověděl, že Kate je jediná, kdo to dokáže zařídit.“

„A podařilo se?“

„Ano, podařilo,“ řekla jsem. „A teď musím chodit na setkání Konkláve.“

„A já jsem tam jako loajální budoucí manžel.“ Curranu ukázal zuby v širokém úsměvu.

„Proč si tvůj otec zahrával s kolonami?“ zeptal se Roman.

„Bezdůvodně. Chce mě vytočit. Je nesmrtelný čaroděj s megalomanským komplexem. Slova jako ‚ne‘ a ‚meze‘ mu nic neříkají. Štve ho, že mám tohle území. Nemůže to nechat být, tak sedí na mé hranici a neustále se vměšuje. Na okraji Atlanty se pokusil vystavět věž. Donutila jsem ho, aby ji přesunul, takže si teď buduje ‚malou rezidenci‘ asi osm kilometrů od města.

„Jak malou?“ zeptal se Roman.

„Asi deset tisíc čtverečních metrů,“ doplnil Curran.

Roman hvízdl, pak zaklepal na dřevěný stůl a třikrát si odplivl přes rameno.

Curran se na mě zadíval.

„Hvízdat v domě přináší smůlu.“

„Hvízdáním si vyženeš všechny peníze z domu,“ vysvětlil Roman. „Deset tisíc čtverečních metrů, hm?“

„Víceméně. Pořád se ji snaží vytočit,“ řekl Curran. „Jeho stavařské party překážejí na území Smečky mimo Atlantu, kam chodí její členové lovit. Jeho vojáci obtěžují menší osady kolem nárokovaného území a snaží se přesvědčit lidi, aby mu prodali své pozemky.“

Můj otec mě pomalu doháněl k šílenství. Při vlně magie překročil hranice mého území, takže jsem cítila jeho přítomnost, a pak odešel dřív, než jsem mohla dorazit a přistihnout ho. Když to udělal párkrát zezačátku, vyjela jsem tam a děsila se války, ale nikdy na místě nebyl nikdo, abych s ním mohla bojovat. Občas jsem se vzbudila uprostřed noci, protože jsem cítila, jak vkročil na mé území, a pak jsem ležela v posteli, skřípala zuby a bojovala s touhou popadnout meč a vyběhnout z domu, abych ho dohnala.

„Nesmíš zapomínat na příšery,“ pověděla jsem mu. „Objevují se těsně u hranice a pak napadají Atlantu.“

„Většinu času nemůžeme prokázat, že za to může on,“ pokračoval Curran. „Když se nám to podaří, ona mu to vyčte. On se omluví a pak nám to bohatě vynahradí.“

„A pak všichni nějak společně skončíme na jídle v restauraci s mořskými plody, kde objedná celé menu a číšníci nám ho pak servírují se skelným pohledem,“ dodala jsem.

Curran dopil kávu jedním hltem. „Minulý týden hejno harpyjí zaútočilo na Druidí kopce. Cechu zabralo šest hodin, než je žoldáci všechny pozabíjeli. Jeden z nich skončil v nemocnici s jakýmsi druhem akutní magické vztekliny.“

„No, alespoň šlo o vzteklinu,“ poznamenal Roman. „Jsou taky přenašečkami lepry.“

„Zavolala jsem kvůli tomu Rolandovi,“ dodala jsem. „Ten na to odpověděl: ‚Kdo ví, proč harpyje dělají, co dělají, Kvítku?‘ A pak mi oznámil, že má dva lístky na koncert Aivishy a jeden z nich je pro mě.“

„Rodiče.“ Roman si ztěžka povzdechl. „Nedá se s nimi žít. Nedá se od nich ani dostat pryč. A když se snažíš přestěhovat, koupí si dům v tvém novém sousedství.“

„To je jedna světlá stránka toho, když vám zabijí oba rodiče,“ prohlásil Curran. „Nemám s nimi problémy.“

S Romanem jsme se na něj zadívali.

„Vážně musíme jít,“ připomněla jsem.

„Díky za kávu.“ Curran položil prázdný hrnek na stůl.

„To nestojí za řeč,“ řekl Roman. „Dám se do toho svatebního zařizování.“

„Vážně to oceňujeme,“ pověděla jsem mu.

„Ale ne, ne. Potěšení je na mé straně.“

Vstali jsme, došli ke dveřím a já je otevřela dokořán. Kolem mne prolétl černý krkavec a přistál na opěrce gauče.

Roman si připlácl dlaň na obličej.

„Tady jsi,“ prohlásil krkavec Evdokiiným hlasem. „Nevděčný synu.“

„A je to tady...“ zamumlal Roman.

„Osmnáct hodin jsem ho rodila, a to mám za to. Nemůže ani zdvihnout telefon, aby si promluvil s vlastní matkou.“

„Matko, nevidíš, že tady mám návštěvu?“

„Vsadím se, že kdyby jim zavolaly jejich matky, oni by to zvedli.“

To by pro nás oba byl bezvadný trik. Bohužel, mrtvé matky znovu neožívaly, ani v Atlantě po Změně.

„Rádi jsme tě viděli, Romane.“ Popadla jsem Currana za ruku.

Pták otočil hlavu směrem ke mně. „Kaťjo!“

Ale ne.

„Neodcházej. Musím s tebou mluvit.“

„Musíme jít, čau!“

Vyskočila jsem z domu. Curran byl jen půl vteřiny za mnou, a zavřel za sebou dveře. Sprintovala jsem po dřevěné stezce, než se mě Evdokie rozhodne vypátrat.

„To opravdu utíkáš před Evdokií?“

„Ano, utíkám.“ Čarodějky ze mě neměly zrovna radost. Důvěřovaly mi, že ochráním Atlantu, i její čarodějnické spolky, ale já si město namísto toho nárokovala.

„Možná bychom dnes večer mohli Konkláve vynechat,“ navrhl Curran.

„Nemůžeme.“

„Proč?“

„Protože je řada na Mahonovi, aby se účastnil.“

Kodiak z Atlanty byl odvážný, mocný, a taky byl to nejbližší otci, koho Curran měl. Taky oplýval úžasnou schopností odcizit si všechny v místnosti a pak se obhajovat, když vypukla rvačka. A sebeobranu bral velmi vážně. Někdy nezůstal kámen na kameni, když skončil.

„Bude tam Jim,“ namítl Curran.

„Ne.“ Alfové Smečky se Konkláve zúčastňovali střídavě, aby v případě nečekané události nebylo vyhlazeno celé její vedení. „Jim se účastnil té poslední. Věděl bys to, kdybys tehdy nevynechal, abys bojoval s tou věcí v kanalizaci. Bude tam Rafael a Andrea, Desandra, a tvůj otec. Bez dohledu.“

Curran zaklel. „Co si Jim sakra myslí, že tam poslal takovou sestavu?“

„To máš za to, že jsi předstíral, že nemáš problémy s rodiči.“

Něco polohlasně zavrčel.

S Mahonem jsme se ne vždy dokázali shodnout. On si myslel, že nejsem dost dobrá družka pro Currana, a že kvůli mně Curran opustil Smečku, a taky mi to tak řekl, ale teď se s tím smířil. Oba jsme milovali Currana, takže jsme se museli vypořádat jeden s druhým a vytěžit z toho co nejvíc. I když poslední dobou na mě Mahon byl nezvykle milý. Nejspíš chystal nějakou léčku.

„Zvládneme Konkláve, a pak se můžeme vrátit domů, dát si kávu a sníst jablečný koláč, který jsem upekla včera večer,“ pověděla jsem mu. „Bude to báječné.“

Objal mě paží. „Konkláve je jen večeře.“

„Neříkej to.“

„Jak...“

Zpražila jsem ho pohledem. „Myslím to vážně! Chci klidnou, tichou noc.“

„...špatné by to mohlo být?“

„A teď jsi to zkazil. Jestli budeme na Konkláve a oknem proskočí ohnivý obr a pokusí se tam rozmačkat lidi, praštím tě do paže.“

Zasmál se a společně jsme běželi po klikaté lesní cestičce k našemu autu.


2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Děkuji

Monika Mrkáčková řekl(a)...

Já se snad nedočkám :) děkuju,alespoň za ochutnávku ;)