pátek 30. září 2016

Upíři, jak je neznáme

Nebo spíš, jak je v sérii o Kate Danielsové ani nepoznáme. Ale před časem se na stránkách autorů objevil krátký úryvek toho, jak by to vypadalo, kdyby někdy došlo k tomu, že by byli nuceni napsat klasického upíra-hezouna. A jak je u Gordonovců zvykem, i v tomhle ohledu dokázali docela překvapit.
zdroj: zde
Pozn. Devátou Kate mám přečtenou... v podstatě po druhé. Teď jen čekám na pokyn z vydavatelství, že se mám vrhnout do překládání. Těším se na to. Pozn. V devátém díle dostaneme odpovědi na několik otázek, které Gordonovci nakousli v předchozích dílech. A je to mazec.

Ale teď už slibovaný úryvek.

O zátylek se mi otřelo slaboučké zachvění. Na mé levé lopatce se probrala clona v podobě kočky a zatnula do mě jehličkovité drápky. Zdvihla jsem pohled od skříňky. Z druhého konce chodby mě pozoroval chlapec. Vysoký, blonďatý, jeho oči měly nepřirozeně jasnou barvu toho nejčistšího akvamarínu.

Všiml si, že se na něj dívám a usmál se. Úsměv mu rozsvítil obličej, prohřál pohled a on najednou vypadal neskutečně krásný. Průvan v chodbě roznášel jemnou vůni, směs santalového dřeva a čehosi nasládlého. Kočka na mém rameni se protáhla a vstala, jen pro jistotu.

Ta vůně se kolem mne ovíjela, vábila mě, okořeněná magií. Upír. Samozřejmě.

Chlapec zamířil mým směrem, pohyboval se jako tygr při lovu: ladně, elegantně a připravený vrhnout se po své kořisti. Vypadal, že by se k němu hodil spíš nějaký prošívaný kabátec, jaký se nosil za Tudorovců, a rapír k tomu. To byla jedna z věcí, v nichž byli upíři dobří. Dokázali vás přesvědčit, že jsou o tolik lepší než vy, že když se rozhodli s grácií klesnout na vaši úroveň, měli jste se cítit výjimečně.

Nacpala jsem si učebnici trigonometrie do batohu a postrčením zaklapla dvířka skříňky.

„Ahoj, Jmenuju se Sebastián.“

Ale samozřejmě, že ano. Nikdy neměli normální jména jako James nebo Robert. Věděla jsem, že musím něco říct. „Ahoj.“

Postavil se ke mně příliš blízko. „Ještě jsem tě tu neviděl. Jsi tady nová?“

Upíři se chovali stejně jako kočky: všechno nové pro ně bylo vzrušující. „Možná sis mě jen nevšiml.“

Přitvrdil a usmál se ještě zářivěji. V Mirandiných hloupých knížkách se neustále omílalo, jak upíří
kůže připomíná vyleštěný bílý mramor, ale ty popisy se nemohly víc lišit od skutečnosti. Mramor je chladný a jednotvárný. Ze Sebastiána vyzařovala vřelost. Působil omračujícím způsobem živě, jako kdyby byli všichni ostatní kolem černobílí a on jediný existoval barevně. V jeho blízkosti jste měli chuť přemýšlet o sexu. Nebo jaký by s ním byl.

Jeho hlas mě hladil po kůži. „To bych si tě všiml.“

Musela jsem se zachichotat. Když se mi to povede, odepíše mě jako snadnou kořist a pravděpodobně si bude hledat oběť jinde. Potíž tkvěla v tom, že jsem se za celý svůj život ani jednou nezahihňala.

„Neřekla jsi mi, jak se jmenuješ...“

Jedno zachichotání. To zvládnu. Musím, nebo mě nenechá na pokoji.

Ne. To se nestane.

Zpoza rohu po levé straně se vynořila Jessica a zahlédla nás. Na vteřinu ztuhla, polkla naprázdno a pak k nám s odhodlaným výrazem zamířila. „Ahoj!“

Sebastiánovi se přes tvář mihl lehký náznak zašklebení.

„Všude jsem tě hledala. Jdeme domů společně. A hned.“

„Zrovna si tady povídáme,“ oznámil jí Sebastián.

„To je milé, ale ona s tebou mluvit nepotřebuje. Je tady první den, nech ji na pokoji. No tak, Maud, jdeme.“

Ze Sebastiána vyrazila vlna magie. Jessica se zastavila v půli kroku.

„Nepotřebuješ jít domů s Maud,“ řekl, hlas prosycený silou sugesce.

„Máš pravdu,“ odpověděla Jessica. Pohled měla najednou prázdný.

„Maud jde domů se mnou. Ty odcházíš.“

„Budu muset jít,“ prohlásila Jessica. „Měj se, Maud.“

Obi Wan to uměl mnohem líp. „Pa.“

Zamířila pryč. Přehodila jsem si batoh přes rameno a následovala ji. Sebastián se mnou srovnal krok.

„Maud...“ Puf, výboj magie. Zbytečně silný.

„Takové překrásné jméno...“ Puf, další vlna.

Jeho magie visela ve vzduchu. Byla tak hustá, že jsem měla nutkání zamávat si rukou před obličejem.

„Je tak krásný den.“ Puf! „Dovol mi, abych tě doprovodil domů.“

Kýchla jsem.

„Jsi roztomilá,“ pověděl mi.

To jsi vážně neměl říkat. Vážně. „Ne.“

„Ano,“ zamumlal a otevřel mi dveře. Vyšla jsem jimi ven na sluneční světlo. „Chceš se mnou jít.“

„Ne, to vážně nechci. Jsi totiž pitomec. A úchylák.“

Sebastián zamrkal.

„Už se nepokoušej na Jessicu používat kouzla. Mám ji ráda.“

Uhlazený výraz, který používal jako masku, mu sjel z tváře. Na vteřinu měl dravčí pohled, rty se mu
zachvěly a odhalily tesáky, aby je pak znovu skryl. „To znělo jako výhrůžka.“

„Víš, jak tě jde nejrychleji zabít, Sebastiáne? Není to tím, že by tě někdo zabodl kolíkem nebo tě podpálil. Nejrychleji se upíra zbavíš tak, že do něj sáhneš a vytrhneš mu duši z těla.“

Jen se ušklíbl. „A ty to dokážeš?“

„Ne, já ne. Ale můj bratr ano. Jeho auto stojí támhle.“ Kývla jsem směrem k tmavému Land Roveru.

„Pro tebe je smutné to, že když mě dost naštveš, nebudu ani potřebovat svého bratra, abych se s tebou vypořádala. “

A s tím jsem odešla, zamířila jsem k Land Roveru. A teď mě Klaus bude celou cestu až do Hostince zpovídat, jak jsem mluvila s upírem.

Možná bych si měla celou tu záležitost se střední školou ještě promyslet.

2 komentáře:

Unknown řekl(a)...

Umrela som smiechom. Taká sprcha. Skoro mi je upíra ľúto. Skoro. :D

Unknown řekl(a)...

Tak za me mega boží :-) :-) a navíc bych fakt chtěla mít podobnou knížku v ruce a číst :-D Chjo tak si počkám na Kate ;-)