Tohle je úryvek, který jsem slibovala jako odměnu pro 50 palečků nahoru na facebooku... nasbíralo se jich zatím 30, což je taky pěkné číslo.
A je to svého druhu úplatek bonus pro Vás, čtenáře - plánovala jsem 26.12. uveřejnit další překlad POV z Curranova pohledu, ale překladatel míní, rodina o vánočních svátcích mění*.
Překlad finišuje, první POV z Magie útočí by se zde mělo objevit do konce roku 2013.
Ale teď už víc o úryvku níže: Mělo jít o část epilogu jedné z knih, ale prý to nefungovalo. Bez spoilerů. V podstatě...
* - A překvapivě i autor - na stránkách Ilony se objevila zpráva, že první odkaz ke stažení obsahoval nějaké chyby - takže pokud jste si přes odkaz odsud stáhli vánoční balíček od Ilony a Gordona, stahujte prosím znovu. (A mne čeká revidování překladu.)
„Připomeň mi, proč jsem ti vůbec dovolila sáhnout mi na vlasy,“ zavrčela Andrea. Seděla u okna a na sobě kromě podprsenky, punčoch a bílých bot neměla vůbec nic. Polovina blonďatých vlasů se jí kroutila v hedvábných kadeřích. Na druhé straně jí zase trčely, jako by šla spát s mokrou hlavou.
„Protože je to tvoje svatba a chceš vypadat hezky.“ Julie sáhla po laku na vlasy. „Kate vypadá hezky.“
Měla jsem na sobě slavnostní šaty, kytky ve vlasech a boty s vysokým podpatkem, díky nimž jsem při každém kroku klapala jako okovaná kobyla. Krása holt tkví v oku pozorovatele.
Někdo zaklepal na dveře.
„Jen se zajdu podívat, kdo tam je.“ Než se mi někdo rozhodne nakulmovat vlasy.
Odklapala jsem úzkou chodbou až ke dveřím. „Kdo je tam?“
„To jsem já,“ ozval se Curran. „Nenávidím svatby.“
„Ale téhle se musíš zúčastnit.“
„Pojď ven, popovídáme si.“
„Ne. Uvidíš mě.“
„Proč ne?“ zeptal se.
„Kvůli tomu, co mám na sobě.“
„Stejně tě v tom uvidím dříve nebo později,“ řekl. „A taky jsi celý den nejedla. Přinesl jsem ti čokoládu.“
Občas dokázal být ohromně rozumný. Otevřela jsem dveře na škvírku. Stál v chodbě a měl na sobě smoking. Ještě jsem ho v žádném neviděla. Dobře, po tomhle pohledu to stálo za to. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.
Měla jsem na sobě sytě růžové, tylové šaty, přepásané černou šerpou. Levá strana sukně byla obsypaná okvětními lístky z organzy. Sukně byla utopená pod dlouhými volány, které se kroutily v objemných záhybech, jako by se někdo dostal ke galonu růžové polevy a pak se odspodu pustil do díla a nadělal na sukni obrovské růže jako z cukrové vaty. Vzadu přecházela ve vlečku, vepředu se její lem mírně zvedal. Dost na to, aby byly vidět černé střevíčky s drobounkými růžovými růžičkami. Další růžovou růži jsem měla ve vlasech.
Curran si mě dlouhou chvíli prohlížel. V očích mu zajiskřilo.
„Nedělej to,“ varovala jsem ho.
Vyprsknul smíchy. „Růžová.“
„Jasně, jen se mi směj.“
„Co máš kruci se sukní?“
„Říká se tomu řasená sukně.“ Tenhle termín jsem se naučila dnes ráno a rozhodla jsem se ho zarputile nenávidět do konce života. Ale Andrea je moje nejlepší kamarádka. A pokud chce, abych měla na její svatbě růžové šaty s řasenou sukní, pro ni to udělám. „Kde je moje čokoláda?“
Podal mi talířek se třemi obrovskými čokoládovými lanýži. Jeden jsem si vzala a zakousla se do něj. Mmmm…
„Nevím, jestli bys tam měla chodit,“ řekl mi. „Aby si tě nespletli se svatebním dortem.“
„I v těchhle šatech tě dokážu kopnout.“
Curran se ke mně přiblížil. „Kde v nich schováváš svůj meč?“
„Proč si myslíš, že bych ho v nich schovávala?“
„Znám tě.“
Olízla jsem si čokoládu ze rtu. „Chceš mi pomoct ho najít?“
V očích mu zatančily drobné zlatavé jiskřičky.
Žádné komentáře:
Okomentovat