středa 30. října 2013

Očima Pána šelem I. - Magie spaluje - Polévka

Tentokrát tady máme další POV z knihy Magie spaluje. Kate byla napadena a jistý rytíř v chlupaté zbroji to nemohl nechat jen tak.



Když jsem se prodral dveřmi do Katina bytu, jako první jsem ve vzduchu ucítil krev a jed. Pak kouř a něco dalšího, nahořklého a slaného. Jako někde v akváriu. Co se tady krucinál stalo?
Ta malá holka hystericky vzlykala, že Kate umírá. Nebyla zas tak daleko od pravdy. Čekal jsem, že to bude zlé, ale při pohledu na ni mě zamrazilo. Kate ležela na břiše v koupelně, bledá kůže jí ostře kontrastovala s tmavou krví, která se zdála být všude kolem. Něco jí brutální silou rozdrásalo záda. V té chvíli jsem si uvědomil, že bych ji mohl ztratit. Už jsem viděl lidi zemřít kvůli menším zraněním.
Pevnost byla mimo hru. Příliš daleko. Proto jsem Doolittlovi nařídil, ať se přesune do Jihovýchodní pobočky, než půjdu tu hlupačku zachránit.
Shrábl jsem ji z podlahy a dal se do běhu.  Přímo hořela a já běžel jako nikdy v životě. Její srdce bilo čím dál slaběji a měl jsem absurdní pocit, že když ji pustím, tak umře. Musel jsem ji dostat k Doolittlovi.
Vrazil jsem do kanceláře s Kate stále v náručí a s řevem se začal shánět po doktorovi. Nebylo to potřeba, protože už na nás čekal.  Něžně jsem ji položil na připravené pojízdné lůžko a zabořil do něj pohled.
„Dokážete ji zachránit?“
Stačil mu letmý pohled, aby odhadl její stav. „Můj pane, její zranění jsou rozsáhlá a její druh je…“
„Snažte se,“ přerušil jsem ho.
Odspěchal s ní pryč a já v té chvíli nemohl dělat nic víc, než jen stát a sledovat, jak mi mizí z dohledu.
Zamířil jsem do studovny, vytáhl z knihovny ošoupanou kopii Whitova Krále budoucího a krále minulého a nařídil, ať mi přinesou pivo. Po deseti stránkách jsem věděl, že to nemá cenu. Zavřel jsem oči, opřel se do křesla a čekal na zavolání.
O nějakou dobu později telefon opravdu zazvonil a Doolittle mě informoval, že se podle všeho začíná její stav stabilizovat. Vypudil jed z jejího organismu a horečka jí začala klesat.
Kdysi kdosi řekl, že je občas lepší mít štěstí, než kus rozumu.  Musel mít na mysli Kate.  Magická erupce v takové síle podpořila už tak značně mocnou léčivou magii našeho milého doktora, takže mohl vyhojit rány na jejích zádech a zneutralizovat jed kolující jí tělem.  Nevím proč, ale když mi pověděl, že s největší pravděpodobností bude žít, oddechl jsem si. Ani jsem nevěděl, že jsem zadržoval dech. Měl jsem vědět, že je moc tvrdohlavá nebo hloupá na to, aby umřela.
Pravá otázka ale zněla, proč jsem o ni měl takovou starost. Proč mi tak záleželo na tom, jestli ta pitomá holka zemře nebo bude žít? Nepatřila ke Smečce, nebyla tak úplně člověk, ale nebyla ani jedna z nás.  Kdykoliv mi zabloudila do života a mávala kolem sebe tím svým párátkem, věděl jsem, že budou potíže. Takové, při nichž jsme jeden, druhý, nebo rovnou oba skončili vážně zranění. Byla arogantní a impulzivní, neuznávala mou autoritu a nerespektovala mé postavení. Vyzvala mě před mými vlastními lidmi.  Kdyby to udělal kdokoliv jiný…
Ale občas byla i zábavná a nikdy s ní nebyla nuda. Bože, skoro by stálo za to vidět její výraz, až si uvědomí, že jsem jí zachránil zadek. Už zase.
Když o tom tak přemýšlím, byl to docela hezký zadek.  Vlastně jsem si ho i jeho majitelku dokázal v paměti vybavit až překvapivě jasně. Vstal jsem. Nebezpečné myšlenky.
Potřeboval jsem se osprchovat a dát si dvacet.  To bych se dřív propadl, než by mě viděla unaveného nebo pocuchaného. Až se konečně vzbudí a bude se cítit, jako by ji někdo protáhl lisem na mošt, chtěl jsem tam nakráčet svěží a čistý, jako by mě vůbec nic netrápilo.

***
Neměl jsem si dělat starosti. Uběhl skoro den, než mi Doolittle zavolal, že se jeho pacientka začíná probírat.
„Jak se bude cítit?“
„Bude ji bolet úplně všechno a bude…“
„Hladová?“ tipnul jsem si.
„Ano, myslím, že by měla být.  Zrychlené hojení spotřebovává rezervy těla. Věřím, že bude mít hlad jako vlk.“
Usmál jsem se. „Myslíte si, doktore, že by jí chutnala trocha horké kuřecí polévky?“
Doolittle se na okamžik zarazil, než odpověděl. „Myslím si, že by se jí to mělo moc líbit, můj pane.“
Ano, jistě, bude jako hodná holka sedět na posteli a baštit polévku, kterou jí přinesu.  A nejlepší na tom bude, že ji zhltá a jako obvykle nebude mít ani potuchy, co svými činy způsobila.
Když jsem vkráčel do místnosti, jedna z kuchařek šla za mnou a na tácu nesla polévku.
Stačil jsem ještě zaslechnout konec konverzace. „A jak jsem se dostala sem?“
„Jeho Veličenstvo vás sem doneslo.“
„A tentokrát je taky spálený na uhel, nebo pro změnu rozseknutý na dvě půlky?“
Dojemné, jakou o mě měla starost. „Ani jedno,“ odpověděl jsem.
Oči se jí rozšířily. Dokážu chodit tiše, když chci, přeci jenom jsem kočka. Naznačil jsem gestem kuchařce, ať polévku položí.  Doolittle se uklonil a společně s ní odešel z místnosti.
Chvíli jsem si Kate prohlížel. Naposledy jsem ji viděl, když jsem ji sem přinesl. Teď vypadala trochu líp, ale ne o moc. Ve tváři byla bledá jako stěna a pod očima měla tmavé kruhy. Kůži na tváři měla napnutou. Vypadala jako duch sebe samotné. Skoro křehce.
Nebyl jsem zvyklý ji takhle vidět. Trochu mě to vyděsilo. 
„Vypadáš strašně.“ Upřímnost je důležitá v jakémkoliv vztahu.
Odkašlala si. „Díky. Snažím se.“
Křehká a slabá, ale pořád Kate.
Zvedl jsem misku s polévkou, zamyslel se nad tím, co to tady bude znamenat, a nabídl jsem ji Kate. Přijala ji. Možná nebude vědět, co to znamená, ale já ano. Tohle bylo ono. Risk je zisk...
Podržel jsem misku před ní, aby ucítila vůni jídla.  Než jsem ji stačil varovat, popadla ji oběma rukama a spálila se.
„Troubo.“  Položil jsem polévku i se lžičkou vedle ní. 
„Díky.“
Opravdu mi poděkovala.  Zatím to šlo překvapivě dobře. Napolo jsem očekával, že po mně tu misku hodí.
Kate popadla lžíci a pustila se do jídla.  Přesně tak, jen jez. 
„Dostal jsi průzkumné mapy? Byly…“
„Jsou zpátky v zásuvce. Sklapni a jez.“
Přitáhl jsem si Doolittlovu židli a díval se na ni, jak jí. Bylo to fajn. Byli jsme spolu v jedné místnosti a zatím jsme se ani jeden druhého nepokusili zabít. Možná, kdybych ji zvládl udržet zticha… možná, kdybych ji dál krmil...
„Vypadá to, že jsem odhalil tvé tajemství.“
Zatvářila se docela šokovaně. Žádná vtipná poznámka. Možná jsem ji vystrašil.  Ne, takovou drsňačku určitě ne.
„Jsi v pořádku? Trochu jsi pobledla.“
„Jaké tajemství?“
„Tajemství, jak ti zacpat ústa.“  Usmál jsem se. „Prostě je nutné ubít tě skoro k smrti a pak ti dát misku kuřecí polévky. A vytoužené ticho je zaručeno.“
Jen se zašklebila a vrátila se zpátky k jídlu. „Co sis představovala, že jsem tím myslel?“
„To nevím. Pro skromného žoldáka jako já jsou způsoby Pána šelem zahaleny tajemstvím.“ 
„Nevíš, co je to skromnost.“ Prořízlá pusa, to k ní sedělo líp.
Misku měla prázdnou, takže jsem jí podal další. Tentokrát se naše prsty setkaly. Ani jsem se nehnul a zadíval se jí do očí.  Tváře jsme měli velmi blízko. Lehce pootevřela rty.  Naklonil jsem se k ní a... ona si přitáhla misku k sobě, odsedla si a zdálo se, jako by se to kouzlo mezi námi přerušilo. Zábavná myška.
„Proč jsi mě zachránil?“
„Zvedl jsem telefon a na druhé straně do něj vzlykala hysterická holčička něco o tom, že umíráš, že je úplně sama a blíží se nemrtví. Myslel jsem si, že by to mohla být zajímavá tečka za jinak nudným večerem.“ Tohle a taky strašlivě nenávidím nemrtvé.
Vypadala trochu zmateně. „Jak Julie věděla, že má zavolat zrovna sem?“
„Co jsem pochopil, stiskla na telefonu vytáčení posledního čísla. Chytré děcko. Řekneš mi, do čeho ses zase namočila.“ Neptal jsem se. Mí lidé propátrali celý její byt, očichali tam každý centimetr. Zaútočily na ni tři osoby, a ani jedna nebyla člověk. Žádná těla, ale stopy po ohni a promáčkliny a skvrny na zdech. Dokázali z toho vyvodit jen tolik, že něco zabila v kuchyni, druhého útočníka zapálila a třetího přirazila na zeď. Derek přivedl Julii do Pevnosti. Snažil se ji zpracovat, ale bylo to dítě z ulice. Nevěřila nikomu a zatím jsme z ní nedostali ani slovo.
Tmavé oči se na mě upíraly z Katina pobledlého obličeje. „Ne.“
Možná mi špatně rozuměla. Přeci jen, měla toho dost za sebou.
„Ne?“ Měl bych jí dát šanci.
„Ne.“
Do hajzlu a do prdele, už jsme zase u toho. Zkřížil jsem ruce na prsou, věnoval jí nespokojený pohled a myslel ho velmi vážně. Jen mi ho oplatila. To už bylo příliš.
Opřel jsem se do židle. „Víš, co se mi na tobě líbí?  Nemáš vůbec rozum. Sedíš tady v mém domě, skoro neudržíš lžičku v ruce, a přesto se odvažuješ říct mi ne.  Tahala bys Smrt za vousky, kdybys na ně mohla dosáhnout.“ Nevěděla to, ale v téhle chvíli jí byla blízko. Zatraceně blízko. „Zeptám se tě znovu. Co jsi dělala?“
„Vida. Vrátím Smečce průzkumy, které si nechala proklouznout mezi prsty, a místo odměny mě sem přineseš, vyslýcháš mě a vyhrožuješ mi ublížením na zdraví. Jsem si jistá, že Řád bude nadšený zprávou, že kožoměnci unesli jednoho z jeho zástupců.“
„Aha. A kdo jim to asi poví?“ Ano, Smečka velice lituje, že nebyla schopná zachránit zástupce Řádu, její zranění byla rozsáhlá. Bylo by to tak jednoduché.  Měla rozdrcený hrtan a průdušnici? Jako by ji někdo uškrtil? Ale nepovídejte.
Dívala se na mě, jako by se snažila odhadnout mé úmysly. Udělal bych to?
Neměla by mě pokoušet.
„Hádám, že ti prostě budu muset nakopat zadek a utéct odtud.“
Hahaha. Možná, kdybych dostal epileptický záchvat nebo mě ranila mrtvice.  
Věnovala mi svůj šílený úsměv.
Ukázal jsem jí záblesk zubů. „Leda ve svých snech.“
„Nikdy vlastně nedošlo na ten zápas, cos mi sliboval. Možná bych vyhrála.“
Jo, a ten den bychom se usmířili s Lidem a zatancovali si ve staré stodole dupáka.
Zašklebila se. „Koupelna je tady kde?“
Ukázal jsem tím směrem a ona se odkryla a spustila nohy z postele. Opatrně, jako by si nebyla jistá, že ji vlastní nohy unesou.  Skoro mi jí bylo líto. A pak jsem ji uviděl celou a nedokázal se ubránit úsměvu.
„Co ti přijde tak legračního?“ chtěla vědět.
„Na kalhotkách máš mašličku.“
Podívala se dolů.  Měla na sobě tílko a modré kalhotky s hedvábnou mašličkou.  Pobledla... pak zrudla. Hahaha.
„Co je na mašličkách špatného?“
„Nic, ale čekal jsem ostnatý drát. Nebo jeden z těch ocelových řetězů.“
Vystrčila nos vzhůru.  „Věřím si dost na to, abych mohla nosit kalhotky s mašlí. Mimo to jsou měkké a pohodlné.“
Ale nepovídej.  „To bych se vsadil.“
Zas ty velké oči. Zaváhala. „Předpokládám, že asi nebudeš tak ohleduplný, abys mi poskytl trochu soukromí?“
A přijít o promenádu v kalhotkách? „Ani náhodou.“
Udatně se pokusila vyškrábat se z postele ven, ale pak se pod ní podlomily nohy.  Málem jsem ji nestihl zachytit, než se poroučela k zemi.  Na okamžik jsem ji pevně držel a užíval si její blízkost. Voněla jako Kate. Na její pach bych si dokázal zvyknout.
„Potřebuješ pomoct, drsňačko?“
„Díky, zvládnu to sama.“ Ztuhla. Ještě jsem ji chvilku držel a pak ji pustil. Opatrně dokráčela k nejbližším dveřím.
„To je šatna,“ oznámil jsem jí ochotně.
Na chvilku vypadala, že se rozbrečí, ale pak se hrdinně odpotácela na toaletu.

Obrázek: odsud 

3 komentáře:

Cathy řekl(a)...

Děkuju moc..:) Překlad je úžasný.. přesně to jsem potřebovala.. Jednu dávku Currana a Kate v dnešním nepříliš zdařilém dni.. Hned je svět o něco zábavnější..

Hana Šimečková řekl(a)...

Já taky děkuji... za takový milý komentář. To se pak člověku překládá o to lehčeji. ;)

Paty Patricie řekl(a)...

Oh, já toho chlapa prostě miluji :D Moc děkuji za překlad, opravdu jsem si to báječně užila. :)