pondělí 1. ledna 2018

Původ Kate

Doufám, že jste si oslavy konce roku užili, a tou správnou nohou jste vykročili do roku nového. Přeji Vám ještě jednou vše nejlepší! A tady máte další slibovaný kousek, pro zpříjemnění dne...




  
          (odehrává se mezi knihami Magie útočí a Magie krve)

             
             Seděl jsem ve své kanceláři a přemýšlel nad tím, že se teď mám vážně fajn. U moci byly technologie, přede mnou stál hrnek plný horkého kafe a ze starého magneťáku mi vyhrávali Great Big Sea. Posledních pár týdnů bylo strašných. No, trochu slabé slovo. Členové Smečky porušili můj první zákon a připojili se ke Kate během Půlnočních her. Derek utrpěl zranění, a dost vážná. Kate skoro umřela, a já ještě v životě neměl takový strach. Ne od doby, kdy mi lupové vyvraždili rodinu. Když jsem držel její bezvládné tělo v náruči, cítil jsem stejný pocit bezmoci jako tehdy. Ale přesto... Vyhráli jsme, kluk se uzdravil, i když jeho obličej nebude jako dřív, a situace se uklidnila.

             Dokonce se mi podařilo ukázat tomu zasranému úchylovi, kde je jeho místo. Taková škoda. Namísto aby si vychutnával sílu své pravé formy, zbaběle se schovával za krásné masky a sváděl ostatní, aby dostal, co chtěl. Saiman byl slaboch, ale taky dost ješitný slaboch. Urazil jsem jeho hrdost. Nejspíš se mi pokusí nějakým způsobem pomstít.

             Pohrával jsem si s myšlenkou, že Jimovi povím, ať se ho zbaví. Bylo by to tak jednoduché. Saiman neměl přátele, ani rodinu. Komu by scházel? Navíc obchodoval s vědomostmi a tajemstvími, a já znal jaguára, který by s ním velmi rád strávil nějaký čas o samotě a z té hezounké hlavinky vypáčil nějaké informace.

             Upíjel jsem kafe z modrého kovového hrnku. Když jsem byl ještě kluk, po smrti rodičů jsem nějakou dobu žil v lesích. Jednou jsem vyraboval prázdninovou chatu. Měli tam nádobí na kempování, sadu modrých kovových talířů a hrnků. Ukradl jsem ho, stejně jako jejich instantní kávu, a pak ji nad skromným ohníčkem vypil ještě té noci. Ten první hrnek kafe chutnal božsky. George, Mahonova dcera, mi našla naprosto stejnou sadu nádobí a dala mi ji k Vánocům.

             Povědomý pach a zaklepání na dveře mi oznámily, že můj šéf bezpečnosti dorazil.

             My o vlku...

             „Pojď dovnitř.

             Jim prošel dveřmi, v ruce nesl masivní koženou složku. Alespoň tři centimetry tlustou. Výborně. To zabere celou věčnost.

             Jim se rozhlédl po chodbě a pak za sebou zavřel dveře. Měl na tváři výraz typu musíme si promluvit, který se dost lišil od jeho normálního jsem drsňák, nezahrávejte si se mnou, o němž byl přesvědčený, že působí příjemně neutrálně. Nebylo to jen tím, že by působil hrozivě fyzicky, dokázal hrozbu dokonce vyzařovat kolem sebe. Myslím, že většinu času si to ani neuvědomoval. Byl by z něj příšerný učitel ve školce, ale perfektně se hodil na pozici alfy klanu Koček a mého zástupce. Zbytek klanů ho sice moc nemusel, ale uznávali jeho moc a postavení.

             „Musíme si promluvit,oznámil mi přímo.

             A moje dobrá nálada šla v té chvíli do háje. Obrnil jsem se. Jak zlé to je?Byl jsem si zatraceně jistý, že to nepůjde o nic dobrého.

             Položil přede mě starou fotku z Polaroidu. Z ní se na mě vzdorovitě dívala mladá holčina, dvanáct možná třináct let, s oteklým okem a rozbitým rtem. Ty oči bych poznal kdekoliv.

             „Kate,řekl jsem. Neptal jsem se.

             „Ano.Jim se usadil do křesla. Co se nám podařilo odhalit, tuhle někdo pořídil v Guatemale před víc jak deseti lety. Vyhrála tehdy turnaj v boxu bez rukavic. Zbytek účastníků byli chlapci, někteří staří i šestnáct let.

             „To tam teď dole letí?

             „Jo. Asi je už netankovalo, když se tam kohouti rvali na kusy.

             A o nás lidi tvrdili, že jsme zvířata. Proč mi to ukazuješ?

             Zdvihl prst. Očividně ještě neskončil. Otevřel složku v ruce, vytáhl další fotku a položil ji na stůl. Na téhle byla Kate starší, v pravé ruce držela gladius a levé rameno měla obvázané.

             „Rio,oznámil mi, o dva roky později. Vyhrála v šermířském turnaji, kterého se účastnili lidé z celého města. Sponzoroval ho jeden z velkých gangů. Nejspíš takhle hledali nové talenty. Souboje končily pouze ve chvíli, kdy byl jeden z protivníků zmrzačený nebo mrtvý. Většinu svých oponentů pochroumala, ale tomu poslednímu chlapíkovi, dvakrát tak velkému a starému, prořízla hrdlo během třiceti vteřin. Přezdívali jí ‚Pequena assassina‘ a dodnes si ji tam pamatují.

             Malá vražedkyně. To by se Kate určitě líbilo. Tak měla strašné dětství, no a? Hodně lidí ho nemělo zrovna dokonalé. Proč měl Jim pocit, že je to tak důležité? Muselo za tím být něco víc.

             „Myslel jsem si, že ji vychoval Greg.Greg patřil mezi rytíře Řádu, byl to rytíř Mystik a náš spojenec. Zemřel vcelku nedávno. Tehdy jsem se s Kate potkal poprvé. Pátrala po jeho vrahovi.

             Jim zavrtěl hlavou. Ne, to bylo ještě předtím. Ale hezky navazuje na ten další kousek.

             Ukázal na první a pak druhou fotku. Podívej se zblízka. Všiml sis něčeho?

             Pár okamžiků mi to zabralo, ale našel jsem ho. V davu stál stejný muž, pozoroval Kate s výrazem divoké hrdosti nebo uznání na krutě vypadající tváři. Byl obrovský, ostatní lidé kolem něj vypadali jako trpaslíci. Vysoký, silný, svalnatý i přes to, že mu mohlo táhnout na padesát nebo pětapadesát. Šedivějící vlasy mu zplihle padaly na široká ramena. Kdysi možná pohledné rysy mu zhrubly pod nánosem času a zjizvené tkáně. Vypadal jako starý boxer, který strávil příliš dlouhou dobu venku, vystavený slunci a větru. Ani na jedné fotce se mladé Kate vůbec nepodobal.

             Jim položil na stůl další fotku. Na téhle Kate seděla s tím mužem v baru, mezi nimi stála láhev čehosi, ale natolik rozmazaná, že jste nemohli přečíst etiketu. Kate mohlo být od pohledu tak čtrnáct.

             „Cestovali spolu,pokračoval Jim. Nikde se nezdržovali příliš dlouho. Vždycky se jednou za čas vynořili, zúčastnili se nějakého bojového klání nebo vzali těžkou zakázku, vyhráli, zabili a odešli. Tenhle je z Kuby. Pak je zahlédli ještě jednou v Miami, ale potom už je nikdo nikde nespatřil. Alespoň ne spolu.

             „Víš, co je zač?

             „Mám docela dobrou představu.Vytáhl z kožené složky další, tenkou, z konopného papíru a označenou Voron. Otevřel ji na stole přede mnou.

             Uvnitř se vyjímala fotka toho samého muže, mladšího možná o deset let nebo víc, v nějaké polní uniformě. V jedné ruce třímal černou sekeru. Ve druhé za vlasy svíral useknutou mužskou hlavu. Tvář měl démonickou, zkřivenou euforií, jak se vyžíval v násilí. Připomínala spíš starověkou bitevní masku. Vypadal, že řve na nebesa. Víc než co jiného připomínal krvavého boha války. Nepřemožitelného a strašlivého na pohled.

             „Proč je oblečený jako voják, ale drží sekeru?

             „Technicky vzato jde o taktický tomahawk. Prý šlo o jeho oblíbenou zbraň, když mu došly náboje. Podle našich informací jsme přesvědčeni, že tu fotku někdo pořídil před více jak padesáti lety. Magie se vracela, ale stále byla slabá a na střelné zbraně se ještě dalo spolehnout.

             „Příjemný chlapík,poznamenal jsem.

             „Nemáš ani tušení, jak moc. Co se povídá, byl to nadaný velitel, ale dost náchylný k berserkří zuřivosti. Při boji na blízko ho přemohla krvežíznivost a on své nepřátele trhal na kusy jako zvíře.

             „A kdo mu nasadil obojek?Byl jsem si docela jistý, že už to vím.

             „Roland.

             „Stavitel věží a vládce Lidu.

             „Jo.

             Zkurvené svinstvo. Pod rukama mi zasténal kov. Položil jsem pokřivený modrý chuchvalec na stůl a setřepal si kafe z rukou. Jim mlčel a vyčkával.

             „A teď mi povíš, proč ten člověk vychoval Kate a proč by mi to nemělo být jedno.Proč s Kate nemohlo být nikdy nic jednoduchého? Proč Jim nikdy nepřišel, jen aby mi řekl, že při bowlingu zahrál perfektní hru, nebo při vzpírání udělal nový osobní rekord? Nebo třeba konečně pozval tu podivnou tygří holku na rande?

             „Mám Kate rád,řekl Jim. Znám ji celé roky, a mockrát jsme si navzájem zachránili zadek. Tehdy mě nezajímalo, kde vyrostla nebo jaké má příbuzenstvo, protože to pro nás neznamenalo bezpečnostní riziko. Záleželo mi jen na tom, že jí to jde s mečem, a když řekla, že něco udělá, tak to splnila. Měla hubu plnou keců, ale většinou je dokázala podpořit činy.

             Jim se opřel dozadu. V současnosti je všechno jinak. Osobně ji obdivuju. Mohl bys dopadnout mnohem hůř, ale mám v popisu práce říkat ti věci, které nechceš slyšet. Teď ti povyprávím příběh, a ty mě budeš poslouchat, protože vedu bezpečnostní složky Smečky a jsem tvůj kamarád.

             Do prdele s tebou i celým tvým příběhem. Pokračuj.

             „Dalo by se to označit za městskou legendu nebo moderní pohádku. Vystupuje v ní velmi zlý člověk, král upírů, a přehlídka nejrůznějších nemrtvých idiotů. Lidé jako Ghastek, a dokonce i tenhle Voron, se kolem něj sdružovali. Dokázal je udržet naživu a mladé. Je starý, vážně starý... Tak starý, že se o něm zmiňuje i Bible. Podle některých stvořil prvního upíra. Pro většinu je legendou, podobně jako Merlin nebo Héraklés. Vážně chytří lidé, takové ty studované typy z výšek, by ti řekli, že představuje parabolu nebo analogii. Ti samí ti řeknou, že příběh o Káinovi a Ábelovi je o kulturách lovců a sběračů, nahrazovaných zemědělstvím a o rozvoji měst. Že Roland reprezentuje vůdce a jejich zákony, kteří vynucovali řád mezi chaosem a anarchií. Že by se tak dal označit každý slavný stavitel nebo zakladatel města. To je sice všechno hezké, ale pravda je, že opravdu existuje. To oba víme. Zbytek není tak jednoduchý. Koluje o něm mnoho příběhů, některé jsou pravdivé, jiné ne. A taky víme, že se všechny děti do jednoho postavily proti němu. Některé ho odmítly a ty méně šťastné ho chtěli napadnout a přisvojit si jeho moc. Tak třeba Gilgameš ho opustil a založil město Uruk. Abrahám na něj zaútočil a prohrál. Všechno...

             Přerušil jsem ho. Jime, odkud tyhle sračky bereš?

             „Něco jsem si prověřil. Mám své zdroje.

             „Zeptal ses Dali, že?

             Na obličeji mu vykvetl vzácný široký úsměv. Jop, je zatraceně chytrá. Chvíli jí to zabralo, ale většinu toho vyhrabala ona.

             „Ví, že se ti líbí?

             „Teď tady nemluvíme o mně. Mluvíme o tobě a tvém... milovaném zlatíčku.

             „V tom případě se strašlivě omlouvám, pane profesore, že vás vyrušuji od vaší fascinující přednášky plné kravin. Pokračujte, prosím.

             Pokrčil rameny. Díky, to taky udělám. A teď, než jsi mě přerušil, vysvětloval jsem ti, že Roland měl opravdu smůlu na děti. Velmi tragickou. A teď poskočíme v čase asi do doby před třiceti lety. Hlavní kápo má novou milenku. Je nádherná a všichni ji zbožňují. Zvlášť Roland. Je jí naprosto unesený, a jeho paní je brzy v jiném stavu. Nejdřív má Roland velkou radost. Už uběhlo pár století od doby, kdy naposled zplodil nějaká malá monstra, a je z toho celý naměkko. Všichni jsou šťastní. A pak zničehonic změní názor a pokusí se zabít svou rdící se nevěstu i dítě, které v sobě nosí. Ona prchne s jeho vojevůdcem. Je to jako v legendě o králi Artušovi, až na to, že Lancelot je řezník a Guinevra je v tom.

             Tenhle příběh začínal být čím dál lepší.

             A Jim stále ještě neskončil. Ti dva vyrazí do neznámých končin. Rolanda to vytočí, stejně jako by to naštvalo každého chlapa, a pátrá po nich. Ale není to jen tak ledajaký chlap, takže pro ně na světě není bezpečno. Najde je a pak ji konfrontuje, zatímco Voron prchá s dítětem pryč. Roland zabije svou ženu, ale ona mu ještě před tím stačí vypíchnout oko. On odejde, strašlivě zraněný a se zlomeným srdcem. Sám. A protože je Voron velká citlivka, vychová z toho dítěte tak nebezpečného zabijáka, jak jen dokáže. Cestují spolu, trénuje ji, vytvoří z ní živoucí zbraň. Takovou, kterou chce použít proti svému původnímu pánovi. Vypráví jí, jak se ji otec snažil zavraždit a že jí zabil matku. V nějaké chvíli byl neopatrný, a musel dívku nechat u jiného muže. Když zmizel, zabijáci mu byli v patách. Jeho současné místo pobytu je neznámé.

             „To je bezvadná historka, Jime, a co to má společného se mnou?Nutil jsem ho, aby se odvážil vyslovit to nahlas.

             „Ty víš zatraceně dobře, co to má s tebou společného. Existuje víc fotek, víc svědectví, víc legend. Je to všechno tady.Postrčil složku přes stůl směrem ke mně. Upřeně jsem se mu díval do očí, dokud nesklonil pohled.

             „Je mi to líto,řekl. Nechtěl jsem ti to všechno říkat, a pokud ji miluješ, postavím se za tebe. Vás oba. Ale musíš to vědět. Přijde si pro ni. Vždycky to udělá.

             „Tak s ním budeme bojovat.Nikdo mi nevezme něco mého.

             „Ano, budeme, ale možná nedokážeme vyhrát.

             „Kdo další to ví?

             „Já, ty, Doolittle to tuší, Mahon to ví a vůbec se mu to nelíbí. Považuje ji za hrozbu pro Smečku. A má pravdu. Vždycky doufal, že skončíš s jednou z jeho dcer, možná s George.Usmál se. Nejspíš chtěl, abys zůstal v rodině. Trochu ho ničí, že sis vybral Kate.

             „Dostane se z toho.George byla moje sestra. Kate... Nechtěl jsem nikoho jiného. Jenom ji.

             Jim přikývl. Hele... Ty, Kate, chápu to. Jen si přeju, aby to mohl být někdo jiný. Jestli Roland přijde... Ještě na něj nejsme připravení. I kdybychom vyhráli, většina z nás za to zaplatí životem. Doufám, že ti za to stojí.

             „Roland přijde tak jako tak,pověděl jsem mu. Ať už je Kate součástí rovnice nebo ne. Donutila třetinu armády démonů pokleknout. Má moc a bude nám přínosem.A já ji miluju.

             „A co když odejde, když se papínek objeví?

             Upřeně jsem na něj hleděl. Kate? Mluvíme o té samé ženě, že? Když ostatní lidé utíkají, ona se vrhá do boje.

             „Roland je velmi silný,řekl Jim. Podívej, nevím moc o tom, jak jejich magie funguje, ale z toho, co říkala Dali, se Kate nechala bodnout mečem do břicha, protože byl vytvořený z krve jejího otce. Nedokázala ho ovládnout jen tím, že by ho popadla. Musela ho rozpustit ve vlastním těle. To už o něčem vypovídá.

             Vypovídalo to o tom, že Kate má před sebou ještě dlouhou cestu, než se zvládne postavit vlastnímu otci. Bude potřebovat pomoc. Já jí pomůžu.

             „Jedu za ní za týden,pověděl jsem mu. Vaří mi večeři.

             Jim si povzdechl. Takže ses rozhodl.

             „Ano, rozhodl.

             „Fajn.Dlouhou chvíli to zpracovával. No, aspoň mi to ulehčí život. Počítám s tím, že mí lidé se teď za tebou nebudou muset honit, až ji půjdeš navštívit do bytu.

             Jen jsem se na něj díval.

             Jim vstal a zamířil ke dveřím. Ještě jedna věc. Kdybych byl Voronem, naučil bych ji skrývat vlastní původ. Ten chlap nebyl pitomý. Donutil by ji, aby si to pořádně zapsala za uši. Věří ti dost na to, aby ti řekla, kdo je? Protože jestli mezi vámi není důvěra, pak víš, že tohle nebude fungovat.

             „Hádám, že to brzy zjistíme.


2 komentáře:

Lucka S řekl(a)...

Děkuji moc.. mám ráda tyto mezipříběhy

Anonymní řekl(a)...

Děkuji